Systémové postavy

Chtěla bych si ho zamluvit, pokud můžu. ;)

Příběh:
Právě jsem se nacházela ve „své“ vesnici a pro jednou zavítala do místní hospody. Jako obvykle jsem se posadila do tmavého rohu hospody a jen naslouchala pomluvám a novinkám. Když v tom si to do hospody nakráčel někdo, kdo byl člověk asi tak jako já. Nijak neskrýval své uši, ocas, černé rýhy na tváři a ani žluté oči. Všichni okolo zmlkli a jen se na něj napůl nevraživě dívali. Neměli moc rádi odlišnost, na mě si zvykali půl roku a dodnes o mě kolují pomluvy. On se jen rozhlédl okolo sebe a povytáhl obočí. „Co se děje?“ zeptá se nechápavě a prohrábne si bílé vlasy. Rychle vstanu a jejich pohledy se přesunou na mě. Ignoruju je a přejdu k němu. „Pojď se mnou.“ Zamumlám k němu a vyjdu ven z hospody. Slyším, že mě tiše následuje, nebo to spíše cítím. Dojdeme až do jedné z tmavých uliček a tam se zastavím. Sundám si kapuci a otočím se na něj. „Něco je špatně?“ zeptá se nechápavě a pak se zadívá na moje vlasy. „Ty máš bílé vlasy?“ zeptá se a nadšeně se usměje. „Skoro, jsou stříbřité. Ale to teď neřeš. Víš, lidi tady nemají moc rádi cokoliv, co není člověk, pes nebo kůň. Ty nespadáš ani do jedné kategorie. Měl bys být opatrnější, nebo na tebe vytáhnou vidle,“ řeknu mu, opřu se opatrně o zeď a nakloním hlavu na stranu. Jeho tvář zvážní a on si povzdechne. „Dobrá, budu na sebe dávat větší pozor,“ utrousí a lehce protočí oči v sloup. „Jinak, já jsem Saniiro,“ představí se mi a jeho tvář prozáří úsměv. Taky mu ho oplatím a shrnu si vlasy z obličeje. „Jsem Aewinn,“ řeknu na oplátku a svěsím ruce podél boků. „Ty asi nejsi člověk, co?“ zeptá se mě a andělsky se na mě usměje. Při představě, že bych byla člověk, se jen tiše zasměju. „Ne, já jsem Aette,“ řeknu tiše a pak se rozhlédnu okolo sebe. Na jednom konci ulice se tvoří hlouček zvědavců. „Asi bychom měli pomalu zmizet. Ráda jsem tě poznala, Saniiro,“ řeknu, usměju se na něj a znovu si nasadím kapuci na hlavu. „Měj se. Určitě se znovu potkáme,“ řekne mi, zazubí se na mě a zamíří nenápadně ven z vesnice. Já se vydám k tomu hloučku, prosmýknu se okolo nich a zamířím si to zpět do hospody.

Jdu vesnicí a v brašně si nesu novou dávku knížek,kterou se mi tu podařilo sehnat. /Poslední dobou je stále těžší sehnat něco, jsem ještě nečetl/ Pomyslím si a zakroutím hlavou. Podívám se před sebe a uvidím malého chlapce jak nahlíží do výlohy cukrárny. Když se podívám pořádně, uvidím, že mu chvílemi vyskakuje kočičí ocásek a ouška. /Proto ho asi ostatní obcházejí/ Shrnu si to a dojdu k němu. "Ahoj, nechtěl bys jít dovnitř na něco sladkého?" Zeptám se ho. Neodpoví mi, jenom na mě koukne snad tím nejroztomilejším kukučem, jaký jsem kdy viděl, sklopí hlavu a kývne. Vejdeme tedy dovnitř a já ho zavedu k výběru zákusků. Nemůže si dlouho vybrat a tak objednám dva jahodovo - malinové řezy s čokoládou a jdeme si sednout do jednoho rohu. Jakmile dosedneme. Pustí se ten maličký do svojí porce. Já ho pozoruji a usmívám se při tom. "Jsem Tiras Hinoiri a jsem Saer. A ty?" Zeptám se ho když dojí. Chvíli váhá, ale pak mi řekne svoje jméno. Začneme si vykládat a rozloučíme se až po dvou hodinách a dalších dvou zákuscích. Před cukrárnou se rozdělíme a vyrazíme každý jiným směrem. Leo se na konci ulice otočí a zamává mi. Zamávám mu na oplátku a pak už ho nevidím. /Tak mě napadá, že mi neřekl co je za rasu. No, tuším to,ale když o tom nechce mluvit.../ Pokrčí rameny a jdu k horské chatě ve které bydlím a pod kterou mám v jeskyni hnízdo. /Snad se ještě někdy potkáme./ Pomyslím si a zavřu za sebou dveře.