Akuma

Básně:

Dva měsíce nad říší:

Smrákalo se na obzoru
když bílý měsíc vyšel.
Tak daleko, daleko na severu
ze sna modrý měsíc vzešel.

Smrákalo se nad zemí
a dva bratři nad ní zářili.
Slepí jako noc, bledí a němí,
říši před zlem chránili.

Na obloze se v noci skvěli
a hrdě nesli osud svůj.
Za nejhlubšího strachu bděli
a strážili příběh tvůj.

Nezlomní a pevní ve své víře,
každé noci pluli tmou.
Patronem jim bylo každé zvíře.
Kdysi chtěli píseň mou.

Pak jednoho dne přišel zvrat.
Do říše přišla dívka krásná
s kterou osud býval spjat.
A objevila se myšlenka spásná.

Oba bratři na tom nebi temném
láskou věčnou k ní zahořeli.
A ve svém přesvědčení pevném,
na svůj úděl zapomněli.

Závist je poštvala proti sobě,
závist kvůli lásce krásky.
Propadli se ve své zlobě.
Pro nevinnost tmavovlásky...

Již nebyli bratry více,
soky navzájem se stali.
Pro její červené líce
si vlastní život vzali.

Dívka plakala slzy krvavé
a vinila samu sebe.
Jak jen mohlo být mlhavé
nyní bez měsíců nebe?

Nad jejím srdceryvným žalem
však někdo se smiloval.
Nad strátou, vinou a bolem,
dobrou zprávu zvěstoval.


Smrákalo se na obzoru
když bílý měsíc vyšel.
Že i tak daleko kvůli rozporu
ze smrti modrý měsíc vzešel.

Smrákalo se v říši Snů
a chladný vítr tu zvěst hnal,
že pro dotek jejich rtů
dívka musela jít zase dál...

 

Když se sliby neplní...

Slíbili jsme noci slávu
a ve dne útlak snům.
A na vzdory všemu právu
rozvířili přízrak dnům.

Hvězdám lásku slíbili
a místo své i zkáze.
Příliž často se mílili
a otevřeli bránu hrůze.

Bez kožnatých křídel
jenž zemi naší chránily,
bořilo se sídel
a lidské kmeny se bouřily.

Smích už nerozníval tváře.
Nyní plné smutku, viny.
A do očí tvojí záře,
změnili jsme můry v činy.

Krev na našich rukou
by začínala usychat.
Nebýt prožitých mukou
a slzy žalu polykat.

Slíbili jsme noci slávu
a pomoc naší snové říši.
Než nebi doručí naši zprávu,
napít musíme se v smutku číši.